ANNA

 

     Tohle jméno hebrejského původu znamená milostpaní nebo také milá. V českém kalendáři má svátek 26. července a přináší první ranní husí kůži a pomyšlení na přicházející hrozbu plíživé české zimy. Roku 1481 ji papež Sixtus IV. včlenil do římského kalendáře a od roku 1584 nařízením papeže Řehoře VIII. slavíme svátek sv. Anny. V mé mateřské řeči má jméno tolik krásných forem „Anča, Andula, Anička, Andulka, Anče, Ančí, Andy, Ánč, Ani, Aňa, Áňa, Anina! Anna, i ta její dvě rovnocenná enka jsou zajímavá. Ana, sami vidíte, že jedno je k ničemu. To všechno jsem si zjistil a zapamatoval, když jsem jednu takovou Annu poznal. Zrovna měla nakročeno na obrubníku, prsa opřena o koleno, ruku nataženou a kradla. „Tohle vám určitě nevyklíčí, mladá paní.“ Nehezky jsem jí překazil radost z utržené koule plodu Gymnocalycium saglionis, tam v Liberecké botanické zahradě, lekla se a měkký plod rozmáčkla v dlani jako sladký angrešt, nakročenou nohu vrátila do uličky a vyčítavým pohledem a slovy „teda vy jste mi dal“ mně navíc napověděla, že si v duchu přidala oslovení „blbče!“. Marmeláda s černými semínky stékala z prstů a ona se tak smutně dívala na kousky s tisíci semeny zbytečně padajícími do uličky. Samotnému mě bylo zmařeného plodu líto, nabídl jsem ženě rámě a doprovodil k jezírku Victorie královské, kde vodou zbavila hezké prsty ovocného protlaku. Než jsem ji přistihl krást, už v tropickém skleníku jsem si všiml, že její pánevní kosti trčely z bílých plátěných kalhot bokovek jako námořníkům Douverká skaliska. Ale smrtka to nebyla, to ne, v bocích se kosti ztrácely ve spižírně s masem a snad i v hrnci ujedeného sádla, musely, protože na bříšku nebylo zhola nic. Plátěné kalhoty končily pod koleny zlatými přezkami, tak matně zlatými jako vlasy co se jí válely po ramenou, zastřižené ne podle hrnce, nýbrž podle kýble. Kalhoty, jako vlajka na půli žerdě jí nepadly k zemi jen díky oblým bokům, mezi nimiž jsem si v mžiku představil široký klín, dubový a zrovna takový, jako ve svahu dával můj děda pod kola Octavie. Na první pohled jsem poznal, že tahle žena má úžasné nohy. A co bylo ještě úžasnější? Byla to kaktusářka. Ta kradená semena chtěla na pokusy, už měla dost Flejšerky, vymývání, sterilace „abych se bála do toho kejchnout, mít v lednici plesnivej sejra, musí to přece jít nějak normálně!“. Návštěva botanické se mi tenkrát protáhla do večera. Když si opláchla přischlá semena, když omytou rukou zkusila výtlak jednoho listu Victorie, vrátili jsme se ke kaktusům. V tom botanickém vedru jsem navíc zahořel i uvnitř, když rozeznávala kaktusy tak dobře jako řezník telecí od hovězího, skopové od jehněčího, znalostmi mě tenkrát zastínila, ale abych jí zbavil Flejšerky, to se mi něco naprosila. Šlo to rychle, výuka i zamilování, tak rychle jako otevírání květů mé první Rebutie minusculy, kterou jsem koupil ve svém začínání s malými poupátky na zelené, jemně otrněné kuličce. Za pár dnů na slunném okně tak mohutně rozkvetla, že jsem si řekl „tak sis mě opatřila“. A stejně tak si mě opatřila Anna. Žila s rodiči v domku pár desítek kilometrů jihozápadně od Liberce a já stejně tak daleko jihovýchodně. Když jsem si na mapě spojil tyhle tři body, objevil se rovnoramenný trojúhelník, ten co mají motoristé v povinné výbavě, a já nevěděl, že plnil hlavně funkci výstražnou. Anna se přihlásila do mého spolku kaktusářů a já žadonil a prosil „máš moc hezké nohy, vezmeš si sukni a střevíčky na vysokém až půjdeme na schůzi?“. Kdykoliv jsem jí takhle před kaktusáře přivedl, znamenal jsem víc než pan Mudra, kterého proslavily kvetoucí grusoni z vlastních výsevů, dokonce víc než pan Blecha, učednický mistr  zahradnický. Kynul mi pan  Pitr, co měl největší vytápěný skleník z celého spolku. Jen kdyby ale slyšeli, jak při přednášce Anna s vyzutými střevíčky pod stolem šeptá „vždyť já ještě rostu, mrzačím si v nich prsty, zlaté pohorky na skalách nebo gumovky v lese, slyšíš?“. Já jsem ale nikdy neslevil. „Už dávno nerosteš, jenom pohodlníš.“

     A k čemu dalšímu mně Anna byla? Naučila mě milovat, dělit se, vždyť ve svých dvaatřiceti jsem byl vedený jako starý mládenec, tenkrát v roce osmdesát sedm na vás kamarádi tak pohlíželi, dnes je běžné svatbu co to jen jde oddalovat a takzvaně si užívat. Dala mně naději na potomka. Anna byla náruživá milovnice, dokonce jsem žárlil na mladší a urostlejší kaktusáře! S Annou jsem pronikl do tajů vašeho vína, Moravští! Naučila mě chodit po české krajině. Já jí zbavil Flejšerky, nabídl dům a půl velkého zánovního skleníku. Nechtělo se jí od rodičů, měla tam zázemíčko jako prasátko k vykrmení, vždyť i ona ve svých třiceti byla vedená jako stará panna. Nakonec mé nabídce podlehla a nastěhovala se i s kaktusy. V domácnosti, v lednici i v posteli jsme se shodli, ve skleníku zuřila válka. „Moc stíníš! Málo větráš! Nekrop tolik! Tohle není pravej mihanovič! Roubování to není umění!“ Takové poletovaly ve skleníku střely z jedné půlky na druhou. Ale když jsme si sedli na zahradě k vínu, všemu jsme se zasmáli. Jednou sehnala láhev tak opojného tramínu, přímo z pálavské vinice. Po druhé skleničce postavila na stůl velké niveum a snila „představ si, jednou takovéhle vidět v divočině, pobejt u něj doma v Mexiku, umíš si něco takového vůbec představit?“. Ve zmíněných letech jsem se touhle myšlenkou netrápil. Pokud člověk nebyl nějak mimořádně oddaný tehdejšímu stylu vládnutí, neměl politickou důvěru a vývozní profesy pivovarníka, turbináře, lékaře, díky níž republice přinesl valuty a ještě moc dobré a přejícné známé, bylo nepředstavitelné jen tak si zaletět do Mexika. Anna se myšlenky nevzdala, každý večer po divokém milování rozevřela učebnici španělštiny a předčítala, začetla se natolik, že i to milování šidila, měl jsem dojem, že její milostné vzdechy jsou ve španělštině. Když mě před půlnocí probouzelo ticho a světlo lampičky, viděl jsem Annu, jak kouká do blba. „Ty už jsi zase někde v Paile, viď?“ Když Anna uměla španělsky snad i „táhněte k čertu“, přicházel bouřlivý rok devětaosmdesát. Nový styl vládnutí, nepřinesl jen svobodu chmatákům, ale hlavně svobodné cestování, to prvé jsme nevnímali, druhému jsme volali sláva! Jednou Anna přitáhla dvě tašky nákupu, nebyly to voňavé rohlíčky, ani obnovená stará receptura loveckého salámu z prvního porevolučního pekařství a řeznictví, byla to cestovatelská výbava. Neodolal jsem jejím očím, vyzvedli jsme společné úspory a zařídili potřebné k odletu do Mexika. Pro členy spolku to bylo tehdy něco neuvěřitelného, když jsme oznámili odlet. A já si se souhlasem Anny přidal, že nejen za kaktusy, ale ta cesta je také cestou zásnubní. Kolik otázek a přání jsme vyslyšeli, ale zkušenou radu jsme žádnou nedostali, nikdo neměl představu, co putování za kaktusy obnáší.

 

      Nevím, k čemu by Anna přirovnala první setkání s kaktusem v divočině, u mě bylo tak silné asi jako když na vojně ke konci měsíc trvajícího přijímače, bez vycházek se stálou službou mazákům s drilem pochodových a bojových povelů s věčnou rozborkou a sborkou samopalu se najednou na závěr nácviku vojenské přísahy poprvé objevila na tribuně proviantní náčelnice ve slušivé sukni. Nepřísahali jsme tenkrát vysokým funkcionářům nebo pracujícímu lidu, my jsme v duchu přísahali jejím hezkým kolenům. První kulovitý kaktus, jenž nás vzal za srdce, byl Ferocactus latispinus, zabudovaný v kamenité zemi jako součást dláždění kočičích hlav. Plochý, trny široké a stočené, že by je kovář mohl použít jako ozdobu zámecké brány. Anna ječela radostí, sázela mi slané pusy a fotila rostlinu ze všech možných pozic. „Holka ten film má šestatřicet snímků a ty dáváš nový!“ „Vždyť jsem jich deset zbytečně vypančala na letišti!“ Nebejt tak ostrá kamenitá zem a tolik soli na našich tělech, před tím ferocactusem bychom se milovali. Alespoň to, že prvnímu to předvedeme, jsme si doma ve vlahé vlasti tolik slibovali.  Myslím, že jsme byli s Annou první porevoluční kaktusáři, kteří ochutnali domov, toho Čechy tolik milovaného fenoménu. A také si prvně uvědomili, co je mexická vzdálenost v krajině, jež nemá nic společného s Českou zemí nacpanou rybníky a potůčky, řekami, pastvinami, chladnými lesy. Jak unavil každý krok kamenitým a hornatým suchopárem s pichlavou a drásavou vegetací. Málo platný nám byl trénink v naší vlasti. Kilometr rozpálených hor se rovnal deseti za humny. Jak rádi jsme sedali do vysloužilých autobusů, jak jsme si cenili autostopu a že bychom si tenkrát vypůjčili terénní auto? Pro skromnost minulého života nás takový komfort ani nenapadl. Vyhledávali jsme nejlevnější ubytování, hlavně se sprchou, protože unavená Anna neusnula bez milování a slaného jako jelení liz by mě nechtěla. Jednou se nám podařilo zastavit takové lepší auto, i v Mexiku je větší naděje když mávne hezká ženská a chlap je někde v pozadí, já se zrovna hrabal na kolenou v ruksaku, když jsem uslyšel brzdy. Urostlý domorodec se na Annu usmíval Dartagnanovským knírkem, otevřel přední dveře, Annu vybídl a mě nedbale pokynul na cestu k zadnímu sedadlu. Anna si s Mexičanem štěbetala, ukázala obrázky kaktusů, jež měla vždy po ruce a on jí gestem ruky naznačil, to že není žádný problém. Anna se na mne otočila „sveze nás do ráje kaktusů!“. Po půl hodině až zbytečně rychlé jízdy jsme odbočili na menší silničku. Jako meliorací narovnané koryto řeky nás hnala blíže horám. Ale zase ta vzdálenost, kterou jsme se teprve učili odhadovat. I když se domorodec nepřestal předvádět, jaký má rychlý stroj, jeli jsme pustinou nekonečně dlouho. A v nekončícím hopsání, jsem sledoval kamenitou zem a snažil se zahlédnout kaktusy. Jak španělština té ženské jde, umí i vtipkovat, Anna se smála, někdy na mne mrkla a sdělila čemu. „Že prej mluvím legračně jako dítě, tak jsem mu řekla, že jsem se učila jejich řeč v posteli“. „A řekla si, co jsi někdy u toho dělala? Možná by to lépe pochopil.“ Za předním sklem jsem uviděl přímo pod horami vesnici a kousek před ní mě překvapil postávající Mexičan, jak našemu řidiči salutoval, tohle přeci není sousedský pozdrav, nebo se snad vracel velitel vojenské posádky? Tahle vesnice, jak jsem doposud poznával chudé poměry, byla jako malovaná. Projeli jsme jakousi návsí se spoustou postávajících vesničanů a snad každý, včetně dětí našemu řidiči pokynul. Ten zastavil u většího stavení, a vzápětí do okének nakoukla horda dětí, běžících za námi už od návsi. Mexičan otevřel zadní kufr, na zem položil proutěný koš a dětem rozdával v něm uložené dárky, většinou k mlsání. Anně se tenhle počin moc zalíbil a zeptala se, jestli jde o příbuzné? Se smíchem mně přeložila, že jeho nejbližší příbuzní řídí Mexický stát. „Tak jo, tomu určitě uvěřím a teď mi Aničko, řekni, kde je ten slibovaný ráj kaktusů?“ Chvilku s Mexičanem hovořila, ten lusknul prsty, nejstarší chlapec sedl za volant a my měli zaujmout místo. „Neboj se, jedeme jen za vesnici“ smála se Anna. Ten sotva patnáctiletý chlapec opravdu nastartoval a zručně nás zavezl za ves, kde cesta končila, potom ukázal na nedaleký pahorek obklopený chudými políčky. S Annou jsme už z dálky viděli velké koule Echinocactusů grusonii. Po téměř zaniklé cestě jsme vyběhli k vyvýšenině. Anna se chytila s úžasem za tváře „podívej, ti grusoni kvetou, tady jsou ferocactusy jako telata a podívej se nahoru na ta astrofyta!“ Viděli jsme echinocereusy i mamilárie, pahorek jsme obešli, ten se svažoval k úpatí hor, ke kterému jsme došli v domnění, že ráj je nekonečný. Kromě několika echinocereusů a drásavého porostu jsme dál od pahorku nenašli vůbec nic. Ten zázračný kopeček nás přitáhl zpátky. „Tak tohle je Andulko, chovnej rybník, to není divoká řeka.“ „Co tím myslíš?“ „Že tohle je prachobyčejná mexická alpína, někdo si tu před lety hrál, nebo založil atrakci pro turisty. Vždyť grusona jsme za celou dobu nenašli a tady je jich dvacet stejně velkých!“ Anně jsem zkazil radost, ale nakonec uznala, že si opravdu někdo musel hrát. Chlapec už dávno odjel a my měli nejvyšší čas shánět nocleh. Jak jsme ťapkali do vesnice, opravdu jsem si připadal jako rybář, kterého zklamal věhlasný revír a pro svůj klid od manželky, upytlačil kapra na chovném rybníce. Ve vesnici byl asi čas společných večeří v chladných domech, jen ze svého honosnějšího vyšel náš jediný známý a ptal se, jestli jsme spokojeni. Ve svém elegantním oblečku nespustil Annu z očí. „Tak se ho zeptej, když tě tak žere, jestli nám doporučí levný nocleh.“ Po krátké konverzaci mně Anna stroze oznámila „jo, můžeme spát tady u Victora“. „Jak to, ty už víš, jak se jmenuje?“ „No, mně už se představil za jízdy.“ Nad Annou jsem zavzdychal, ale ten blízký nocleh ji omluvil. Když nás Victor zavedl do horního patra, měl jako jeden z mála dům patrový, každému přidělil jednu cimru. „Jak to, já s tebou spát nebudu?“ „Vždycky přeběhneš, řekla jsem mu, že jsme příbuzní, aby nikomu nestranil.“ I u večeře jsme se s Victorem potkali. V nálevně byl středem pozornosti nejen místních vesničanů, ale i naší. On byl jako královna v úlu. Ve srovnání s vesničany to opravdu hezký mladík. Člověk by ho spíše pasoval na plavčíka zalidněné příměstské pláže zbarvené tělíčky volných žen. Co tady tenhle člověk v chudé vesnici pod vyprahlými horami pohledává? Že by si vybíral nějakou místní, otylou ženu? Tím nemohu říci, že zdejší vesničanky jsou nepříjemné, jsou i pohledné, ale tak nějak nadměrně bokaté a na zdejší tvrdou kamenitou krajinu trochu moc měkoučké. Anně už od dveří Victor zamával, a když za potlesku místních dohrál nějakou stolní hru, poručil k našemu stolu přinést velká mojita.

 

      Následující jeden i druhý den bylo jen slepičí popelení o rádius dvou kilometrů kolem vesnice. Byli jsme špatní hledači, netušili jsme, že v Mexiku nerostou kaktusy všude, kam se člověk podívá tak jako po teplých deštích v Čechách houby. Nevěděli jsme, že jednotlivé druhy mají své nároky na okolní, na zvláštnosti půdu, na skalní podloží, nadmořskou výšku a konfiguraci terénu. Nevěděli jsme, že jsou často pevnou součástí rostlinných společenstev, s nimiž mají shodné životní nároky a že právě to rozhoduje o četnosti jejich výskytu v různých oblastech Mexika. Nevěděli jsme, co máme očekávat na tomhle kousku půdy, v tu dobu okolo pro nás neznámé vesničky. Netušili jsme, že jiné rostliny rostou v údolních písečných náplavech, v zářezech potoků, jiné na úpatí kopců, jiné na jejich svazích, a odlišné nahoře na temenech. Vlastně jsme ani nebyli schopni rozpoznat doprovodnou vegetaci. Jak tedy vědět, která místa mají kaktusy nejraději? V okolí naší dočasné vesničky, v tom jejím malém pásu mírně zvlněného terénu na úpatí soustavy kopců nám byly nakonec úlovkem docela jiné rostliny, než kterými jsme se nadchli na vršíčku za obcí. Úhledný a půvabný Echinofossulocactus phyllacantus, tísnící se ve spárách skalních výchozů a tvořící nevelké kolonie, nás přinutil jako před oltářem pokleknout a očima hladit ten malý zázrak. Kousek dál nás na pastvině koní překvapil Ancistrocactus mathsonii rozptýlený mezi řídkými keři a nejspíše důsledně hnojený kobylinci. Rostl pospolu se Stenocactus coptonogonus, mohutnými rostlinami Ferocactus latispinus a světe div se, výjimkou nebyl ani Echinocacus horizothalonius, jehož exempláře si s těmito ferokaktusy nikterak nezadaly a tvořily s okolní vegetací nedílný celek. V úzkém zářezu potoka mezi nakupeninami balvanů rostla bílou vatou obalená Mammillaria gigantea a řídce se objevovaly malé shluky Mammillaria nana s červenými středovými háčkovitými ostny. Mezi tím vším, bez ohledu na konfiguraci terénu, jsme potkávali narůžověle kvetoucí Coryphantha glasii. Jižní kamenité svahy i temena kopců byly doslova přeplněny hrubě ježatými rostlinami Stenocactus crispatus a na temenech kopců zřídka mohutné exempláře Ferocactus glaucescens. Byl tohle úspěch, nebo jen paběrkování? Sami jsme nevěděli a Anna doufala, že z Victora vyrazíme víc.

     I z toho popelení za humny jsme večer pajdali únavou. Anna se těšila, až si postěžuje našemu známému, nepřestala doufat, že zažene Victora, aby sehnal typ na ten opravdový ráj, takový jako byl výčtem ten umělý na pahorku za vesnicí. V tom já byl bezmocný, doma bychom po dva dny za humny viděli rostlin i zvířátek, jako nikde v tomhle rozlehlém suchopáru. Třetí den jsem zažil příhodu, takovou docela nevinnou, ale přesto mi na celý život změnila staromládenecký pohled na ženy. Byl tuctový večer a hospoda naditá jako zabijačkové jelítko. S Annou jsme sotva usedli k večeři, a už nás Victor neúměrně bujaře zdravil, tedy spíše Annu a všichni se bavili jako by byla nějaká slavnost, kterou narušil příjezd tak atraktivní ženy, jež by z fleku mohla zastupovat kosmetickou, krejčovskou i obuvnickou továrnu. Až se člověk podivil, že něco takového je k vidění mimo prostor biografu. Rázně to mašírovala rovnou k Victorovi a bez ohledu na domorodce spustila svižnou vyčítavou řečí. Od Anny jsem se dověděl, že si Victora najde vždycky a všude i v téhle smradlavé díře a jestli neodjede hned, pošle si pro něj. Victor se snažil ženu uklidnit, asi nějakým slibem, kterému nebylo rozumět, přestože v lokále nikdo ani nedýchal. Nakonec ženu vyprovodil k vozu, políbil jí ruku a ještě pokorně zamával. Hned jak se vrátil do ztichlého lokálu, spustil bouřlivý potlesk. Když ruce vesničanů odpadaly, někdo dlouze zakřičel, což mi Anna přeložila jako „budeme tě muset, Victore, na oko oženit abys měl od všech pokoj!“. Všichni jásali, horlivější tleskali a potom s bolavými dlaněmi dlouho čekali na vyjádření Victora, jenž se napřímil, a rozvášněně přistoupil před Annu s lichotivou slovní nabídkou, jež v překladu znamenala „tak jo, ale vezmu si tuhle krásnou cizinku, protože nám zmizí za tři neděle z dohledu!“. Anna stála jako očarovaná a první udivená slova zazněla v řeči mateřské „já to tedy beru, šéfe!“. Po mateřštině se probrala z blouznění a Victorovi dala ve srandě španělský příslib. Victor vzal Annu za ruku a na oplátku slíbil, což mně Anna jásavě do ouška zahulákala „že prej až do svatby máme u Victora na ty naše kaktusy auto i s řidičem“. Nabídka to byla tehdy velkorysá, nebýt mé žárlivosti. „To myslíš vážně, že se tady jako chceš vdát a já tě ještě mám jít za svědka, nebo co? To si myslíš, že budu s klidem přihlížet, jak tě vede k oltáři?“ Anna se mé žárlivosti tak rozesmála „víš, jaká to bude sranda, až doma předložím fotky ze svatby s bohatým a slavným mexickým krasavcem? Až je ukážu v práci ženskejm nebo ve spolku? Ty mi ten prožitek nepřeješ? A ta velkorysá nabídka tě taky netáhne? Zajedeme, kam budeme chtít!“. Sotva domluvila, Victor si odváděl Annu k baru, pohostil jí mojitem a když se vrátila, znovu žadonila. „Vůbec o nic se nemusíme starat, Victor všechno zařídí, jenom si sjedu do půjčovny pro šaty, a poručím si střevíčky, vždycky si mě chtěl vidět na vysokém. Bude tam fotograf, aby Victor rozeslal fotky těm dotěrnejm ženám, jako byla ta před chvílí. Víš, Victor je slavný herec na útěku. Vydrž to, prosím, prosím.“ Annu jsem nepoznával, ještě večer, když jsme šli domů, mluvila o Victorovi jako vlastně o chudákovi, který musel před ženami a pomíjivou slávou utéci do daleké vesnice, aby našel mezi vesničany klid. „On nám pomohl, my jemu také musíme“ tak znělo neodstranitelné Annino přesvědčení. Nakonec jsem si řekl, vidět falešné mexické vdavky, bude asi i pro mě zážitek.

 

      Elegantní Viktor svoje slovo dodržel. Ráno nechal přistavit auto i se šoférem a tím dopřál pětidenní hojnost nám Mexika neznalým cestovatelům. Teď jsme naplno poznávali mexickou krajinu, jaká to byla pohoda placený šofér, co nikam nespěchá, co je ochoten od rána do noci zajet kamkoli. Pomalu jsme chápali, jakou krajinu kaktusy vyhledávají, někde nám objevené množství kaktusů připomnělo korálový útes obrostlý sasankami, jindy jsme se útrpně plahočili a našli sotva pár mumií. Už třetí den jsem se s Annou, která byla ještě nedávno tak náruživá, nemiloval, jako kdyby vstoupila do ochranného hájenství před tou falešnou svatbou. V noci jsem za ní nesměl, prý kdyby Victor zjistil, že mu  příbuzní v domě smilní, bylo by po všem! A přes den jsme měli v patách řidiče. Z auta ten dobrák moc nevystupoval, ale když jsem Annu zatáhl za nějaký pahorek, stejně se vymluvila na tvrdou zem, na píchavé rostliny „vydrž ještě do té svatební taškařice, potom hned odjedeme a budeme mít na sebe času dost“. Ten svatební den se přiblížil jako náhlé mexické stmívání. Když jsem suploval panímámu a Anně pomáhal do svatebních šatů, ta nádherná rovná záda zmizela za posledním knoflíčkem a vpředu jsem stačil zmáčknout jen opálený dolíček nad klíční kostí a už na dveře klepal Victor. Ten mně vyrazil dech. Že šaty nedělají člověka, to pořekadlo jsem znal, ale tady udělaly šaty Victora a Victor šaty. Připadal jsem si pře Annou, jako brusič ze Škodovky. I ti vesničané se uměli naparádit, tolik krásy v malém kostelíku, tolik barev a masek, věděli, že celá akce je jen pro zábavu, jen pro záchranu jimi hýčkaného Victora, ale před fotografem se uměli zatvářit nádherně vážně. I průvod z kostela na hostinu sehráli věrně, bodejť, když stoly před hospodou nazdobili opravdovým jídlem a pitím, i v malém kostelíku se mi hrdlo svíralo, když Anna po boku Victora klečela. I ten svatej, ten oddávající, působil moc věrohodně. U stolů před nálevnou jsem byl první, kdo sáhl bez zábran po tequile. Anna svojí boží roli prožívala, že si ani nevšímala, jak se skleničkou klopím hlavu. Byla nádherná, ale materiálu pro fotky už bylo tolik, že by se také měla trochu věnovat mně! To ona ne! Ještě jednu drásající scénu jsem musel vytrpět, polibek pro fotografa nad stolem plného žrádla! Anna se na mě s ospravedlněním vůbec nepodívala, vůbec si nevyžádala souhlas alespoň pohledem. „Jsi vod řetězů utržená a vdavek nadržená stará panna!“ tak jsem tenkrát v duchu zanadával. Po večeři se přitrousili muzikanti a spustili decentní mexické rytmy a melodie. Netušil jsem, že teprve teď začíná pro vesnici nevšední život. Jak se uměli ti lidé z kamenitého suchopáru bavit. Muzikanti přidávali na síle i rytmu. Nejméně půl vesničanů bylo neustále v tanci, jen tu a tam odpadali jedinci a to jen pro to, aby spolu se mnou zakláněli hlavu. Když už se mi zvuky slévaly, když už jsem viděl, že se po mně i nějaká ta vesničanka hezky dívá a když jsem si uvědomil, že kdybych s nějakou takovou odešel a Anna by si mého odchodu vůbec nevšimla, zeptal jsem se breptavým jazykem „nestačí už tě ta taškařice? Fotek budete mít milion! A já se s tebou chci milovat, Aničko, rozumíš? S tebou a ne s nějakou místní a nemysli, že by mě žádná nechtěla, to si teda nemysli!“. Ještě si pamatuji, že mě pohladila „už jsem zařídila na zítra auto, odvezou nás hodně daleko a možná tam bude ten kaktusový ráj, miláčku! A můžeme si domů poslat kaktusy, to nám Victor zařídí“. I já jsem si ještě po pár záklonech na té svatbě zatančil, škoda jen, že nevím, jaký rozruch jsem tím způsobil, tak divoký tanec nikdo nečekal. Byl tak divoký, že jsem jej zakončil pádem, převrhl jeden stůl a potlesk už jsem vnímal jen v opileckém polospánku. Kdo mě odvedl do Victorovo domu, to už nevím, ale Anna to rozhodně nebyla. 

 

       Měl jsem štěstí, že si žaludek nechal v tu svatební noc všechno pro sebe, že jsem k ránu přepral něžnou motolici, že jsem viděl barevný oblouček svítání a smůlu v tom, že jsem moc myslel na milování. S úsměvem jsem pomalu stiskl kliku Annina pokoje, ta narazila jak zajištěná spoušť. „Nevěstinka se zamyká?“ Zaklepal jsem a ticho uvnitř pokoje ve mně vzbudilo neodbytnou touhu. „Ánč, Ánčí“ to znělo ode mne jako od indiánů, ale bylo to k ničemu. „Spí jako zabitá.“ Sešel jsem dolů po schodech, abych viděl poslední ranní svítání v téhle štědré vesničce. A dole, tam kde chodba zabočila k Victorovu bytu, jsem s hrůzou uviděl Annin střevíc, tu černou převrácenou kánojku na vysokém. Najednou si mi zatemnilo a jako pominutý jsem strčil do nedovřených dveří Victorovy ložnice. Hned za dveřmi byl druhý střevíc a v tom šeru jsem viděl obsazenou širokou postel. Anna přikryta červenou dekou ležela na boku otočená ke dveřím, to její nádherné koleno viselo z postele jako náhrdelník ve zlatnictví a zády k ní s odstupem na šířku dětské vaničky a se svou vlastní žlutou přikrývkou ležel Victor. Z téhle hrůzy se mi spustila nudle z nosu a do ní z víček natekly slzy, jako bych strouhal ten nejpalčivější český křen. Nebudil jsem je, nemohl jsem dělat nic jiného, nežli se otočit a vypochodovat. Na chodbě jsem popadl Annin střevíc, vyběhl ven a mrsknul s ním na protější dům. S přetlakem v hlavě a se zimnicí v ramenou jsem došel na pahorek, to už nizounké slunce posvítilo jako velká petrolejka na žluté grusony, o jeden jsem se opřel a přitlačil záda. V té bolesti jsem měl jedinou otázku „spala s ním?“. „Nebyli v objetí, neviděl jsem pohozené šaty, každý měl svojí deku. Spala nebo nespala? Jo nebo ne? Jednička nebo nula!? Je to jedno obojí má v digitální technice stejnou důležitost, je to jedno, je to jedno!“ Seděl jsem dlouho do konečného rozhodnutí. Potom jsem vyběhl po schodech, nahoře zjistil, že Annin pokoj už je pootevřený. Proč jsem nakoukl, když mé rozhodnutí opustit Annu bylo nezvratné, nevím. Ležela ve své posteli, svatební šaty přes židli a spokojeně spala. Bylo mě to jedno, jednička a nula mají v digitální technice přece rovnocennou funkci. Sbalil jsem ranec a odešel do hor.

  

     Tenkrát jsem rozložil na kamenité zemi mapu a jako neohrožený vojevůdce nakreslil pár koleček a čar kudy se svou armádou potáhnu, abych co nejvíc zem vyplenil a pokořil. Annu jsem opustil ve státě Guanajuato nějakých 40 km severně od San Luis de la Paz, což bylo asi 300 km od Mexico City. Bylo by nejsnazší sednout na dálkový autobus a pelášit na letiště, co bych to ale by za pokořitele? Do San Luis de la Paz jsem došel po dvoudenním plahočení a po tamním noblesním noclehu jsem obsadil krajinu kolem Xichú stále ve státě Guanajuato, kde jsem dobýval Turbinicarpus alonsoi a neminul několik začátečnických kaktusů jako Mammillaria densispina, geminispina ssp. leucocentra, hahniana ssp. bravoe, schiedeana, zephyranthoides, Astrohytum ornatum, Coryphantha erecta, Ferocactus echidne, další dny jsem pokořil okolí Mineral de Pozos a poznal herrerae albifloru, elongatu, Ferocactus macrodiscus ssp septentrionalis, Coryphanthu ottonis. Potom jsem ještě s trochu síly táhl přes San Miguel Palmas v Queretaru do Penamiller. To už jsem byl tak unavený, že můj vzdor vůči Anně ochaboval. Na Annu jsem myslet nechtěl a z hlavy jí vyháněl dlouhými výlety v těžkém a horkém terénu za pomoci všudypřítomných ornát, strombocactusů, neminul jsem Lophophoru diffusu, úmyslně jsem si na cesty brával málo vody. Jednou jsem se nestihl vrátit do osady a utábořil se v takovém kopečkovém terénu, byla to docela mizerná noc, protože kolem půlnoci mě probudilo potutelné psí vrčení. Oči jsem otevíral do krajiny nádherně osvětlené měsícem a ten měsíc zrovna tak osvítil i dva velké čokly, sedící jako dvě kamenné sochy před zámeckou branou asi pět metrů ode mne. Tihle mizerové ale na mě vrčeli. Nevěděl jsem, co bude, co mají za lubem. Když jsem schoval hlavu do pytle a po očku se podíval, zalehli. Jak jsem se pohnul, znovu se usadili a opět střídavě vrčeli. Někdy jim v měsíčním svitu zajiskřily oči natolik, že jsem se rozhodl, tady nebudu. Když jsem se posadil, oba jak na povel ztichli a to pro mě bylo horší než jejich vrčení. Nakonec jsem vyhrabal velkou konzervu tuňáka, utrhl víčko, nožem jí rozmělnil, kousek hodil čoklům, potom jsem se rozmáchl, obsah plechovky rozhodil v oblouku po okolí a prázdnou jí odhodil daleko, co to jen šlo. Čoklové se mohli přetrhnout, jak hnali za vůní. Já se v rychlosti sbalil a nebezpečnou noční krajinou přešel za psí teritorium. Znovu jsem našel rovný plácek a zalehl. Tentokrát mě psi nenašli opravdu, ale jen ve snu, který jsem prožíval hned po usnutí. Jeden bílej, drujej černej a když jsem se v tom snu probudil, v měsíčním svitu nejednou místo čoklů přede mnou klečela Anna s Victorem a ještě ve svatebních šatech Anna žadonila o můj dodatečný souhlas k jejich sňatku. Dodnes nevím, jaká by byla moje odpověď, protože jsem se celý propocený probudil, sedl si a v Mexickém nočním tichu v dálce slyšel jen škrundání prázdné konzervy od tuňáka, jak jí ti dva do poslední vůně na kamenné zemi vylizují. Zbytek noci už nestál za nic. Rovněž celé dopoledne a část odpoledne jsem byl pod vlivem silného snu. Vrátil jsem se do Penamiller, navštívil hospodu a divte se, potkal jsem našince. Partičku tří chlapů na servisní montáži. Jak já dobré dvě hodinky na Annu zapomněl. Jenomže po alkoholu muselo nutně přijít na ženský, a za další půlhodinku už jsem se svěřil, už jsem vyslepičil, jak mě moje milá vypekla. Chytré rady co jsem dostal, ani nebudu popisovat, ale za jedno jsem jim vděčil. Byli už to montážníci protřelí a po telefonu mě zařídili odložení letu o týden. Tenkrát jsem cítil, že jsem Annu, pakliže vůbec poletí, dostatečně vytrestal. Představoval jsem si, jak mě bude na letišti hledat. Jak se bude divit, až v letadle přisedne někdo docela jiný. Ten nastavený týden jsem prožil v nádherné krajině Zimapánu v Hidalgu, poznal jsem okolí Actopanu, San Andrés i Santiaga de Anaya. Ještě jsem stačil Metztitlán kde jsem se potkával s Gymnocactus horripilus, Echinocactus platyacanthus, Astrophytum ornatum, Mammillaria geminispina, Cephalocereus senilis a také s mou oblíbenou Mammillaria humboldtii. 

     Byl jsem rozhodnut, že po návratu pojedu po své staromládenecké kolejničce, co jsem jezdíval před setkáním s Annou, po té rezavé šíně, kde jezdí jen malá mašinka mezi továrničkou a nádražím, lednicí, televizí a skleníkem. Ale ta hlavní kolej, po které svištěly rychlíky, to spojení se světem, mně nedalo spát. Když jsem po návratu otevřel dveře svého domu, když jsem se štůskem dopisů po více než měsíčním odloučením vstoupil do kuchyně, téměř jsem se vylekal, že ten můj domek po zemřelých prarodičích někdo vykradl. Ale na zemi to nebyl nepořádek od zlodějů, v tom pološeru jsem uviděl na novinami pokryté podlaze rozprostřené kaktusy, a když jsem odtáhl závěs, viděl, že tyhle kousky byly určitě mexické importy. Uprostřed stolu na papírovém aršíku ležely klíče a pod nimi jen strohé „Promiň, Anna“. Ne, že by ve mně krve nedořezal, ta by naopak stříkala jako mazut z vrtu, protože srdce mi tlouklo jako pěsti do selských vrat. Klekl jsem si a díval se na ta široká vyzbrojená těla „tak tohle má bejt náhrada za to cos udělala?“. Sedl jsem si na zem, bral jednu rostlinu po druhé „to znamená, že musela přiletět letadlem, které jsem nestihl, a ještě musela přijít pošta od prominenta Victora, protože tohle nemohla mít Anna jako spoluzavazadlo“. V myšlenkách jsem se navrátil do Victorovi ložnice „spala s ním nebo ne? Co když byla ta stará panna jen okouzlena obřadem, co když jen nechtěla zpřetrhat tu nádheru, na kterou léta čekala, a já jí tohle nedopřál, možná si jen ve srandě lehla a v mžiku usnula únavou, křivdím jí, nebo ne?“. Pak mě napadlo, že už je možná zpátky za mořem, vyskočil jsem a běžel k telefonu, vytočil první dvě čísla a hned se sluchátkem praštil. „Nula nebo jednička, je to jedno!“ Vrátil jsem se ke kaktusům a hledal záminku, jak je Anně vrátit. Nakonec jsem je vynosil do skleníku, postavil na prázdné květináče, a protože bylo jaro, opožděně jsem začal vynášet ty své spolu s Anninými. Druhý den navečer přijel Annin otec „tak co je s tebou, že se neukážeš, chytili jste tam nějakou malárii? Annina chodí jako tělo bez duše. Nebo jste se tam rozhádali? Nic nám neřekne, nikam nechodí, věci má tady a ty to tak necháš?“. Co jsem mohl odpovědět, její otec byl dobrák, ale abych něco slíbil to ne. „Víte co jsme tam všechno jedli a pili? Pomalu se z toho dostávám, já se nenechal očkovat jako Anna. Pozdravujte jí.“ „A to je všechno co mi řekneš? Vy jste se pohádali, vidím to na vás.“ Ještě dva dny jsem se trápil, než definitivně rozhodl den třetí. Byla naděje na celodenní hezké sobotní počasí, obul jsem boty na běhání, vzal jen peníze a doklady a vyrazil klusem po polních a lesních cestách za Annou. Tuhle dřinu jsem si vymyslel, abych se sportem ztrhal a nebyl schopen zpáteční cesty. Těch třicet kilometrů klusu splnilo účel. Když jsem zazvonil, nohy se mně podlamovaly, nárty a paty byly rozedřené. A tenhle stav jsem potřeboval jen na to, abych Anně řekl „ty kaktusy jsou moc krásné, děkuji tě“. V tomhle stavu jsem ale nemohl odejít a ani Anna, mě odejít nedovolila.

     Všechno zůstalo jako dříve, dlouho jsem se Anny nezeptal, jak to tenkrát s Victorem bylo, ona sama o tom nemluvila. Mexiko bylo tak trochu pro nás tabu. I po letech, když se nám narodila Anička, jsme přísné tabu dodržovali. Nastalo jen jedno období pro mne trochu nemilé, to už bylo v době, kdy do našich domovů zalézala přes soukromé televizní kanály ta nehezká světová kultura. Jednou jsem přivedl Aničku dříve ze školky, pustil televizi a náhodně se dostal do jedné nepěkné stanice. Jak já zbystřil, když jsem v luxusní bankovní kanceláři objevil tvář, na kterou jsem si ihned rozpomněl. „Victor!“ nebylo pochyb, že je to on, jen o pár let mladší než jsem si jej upamatoval. Honem jsem našel program a četl „Tajemství deštníku“ 45/60 mexická telenovela. Každý den ve stejnou dobu následovalo pokračování. Říkal jsem si, mám Annu upozornit, třeba už bychom se tomu po tolika letech zasmáli, na místo toho jsem ale střežil, aby se Anna v tu dobu k televizi nedostala, obě ženské jsem vždycky něčím zabavil. Jednu noc jsem se vzbudil a chtěl se k Anně přitulit, místo bylo prázdné. Nevydržel jsem dlouhé čekání, vyšel na chodbu a z obýváku viděl vykukovat proužek světla. Pootevřel jsem dveře, Anna seděla v noční košili na zemi před televizorem, kolena přitažená k bradě, ruce objímaly skrčené nohy a sotva slyšitelné hlasy jí natolik zaměstnaly, že se neohlédla, když jsem otevíral a pomalu zavíral dveře. Věděl jsem, oč běží a ráno jsem se v programu utvrdil. Noční opakování „Tajemství deštníku“. Kolikrát jako myška Anna nocí vstávala, to nevím. Oddechl jsem si, až když mexické veledílo končilo. Hodně jsem o Victorovi přemýšlel, bylo mi milé, že už jako mladík utekl, že opustil jalovou slávu, že si našel normální domov mezi vesničany a patřil tedy k těm lidem, co zaslouží můj obdiv. A tahle moje milovaná Anna, ke štěstí Victorovi tak trochu dopomohla. Když po skončení závěrečného dílu Anna potichu zalezla pod peřinu a nejspíše s Victorem před očima sladce usínala, vzal jsem jí za ruku a potichu do ouška se zeptal „spala si s ním?“.