Amélie      

 

Jednou jsem přeřízl malý semenáček. Byl jako hvězdička, která vyjde v obou polovinách jablka. Když jsem přeřízl větší, byl jako hvězda šerifská. Kdybych přeřízl tenhle, byl by jako hvězda betlémská. Od samého počátku kaktusaření jsem měl slabost pro „Biskupskou čepičku“. Myriostigma je prostě jiná a nemít jí ve sbírce je kaktusářský hřích. A když je širší než vyšší a bílá jako mléko z kokosu a citronem vybarvený květ když zavoní, i nad bílou obálku s úplatkem se povznesu. Ale ta, co by byla hvězdou mé sbírky, široká jako voňavá bábovka pod vrstvou cukru, na tu jsem čekal dlouho, ta  mi stála kus života. Slídil jsem po ní, kde se slídit dalo. Jo, skoro v každé sbírce bych nějakou vyprosil, jenomže všem bych dal příponu columnare.


   Až jednou, v Dominikánské ulici, tam, kde jsou vysoké činžovní domy, za oknem prvního patra, kam slunce posvítí až v poledne jsem jí uviděl. Jakoby jí biskup, právě sundal z hlavy a položil na římsu chrámového okna. Seděla běloučká za nízkou zahrádkou mezi černě ježatými lobiviemi. Vůbec k ní nepasovaly. Vypadaly, že  jí chtějí roztrhat a sežrat. V tom okně nebyla ani záclona a já přestával věřit, že ty kaktusy jsou pravé. Udělali umělého grusona, proč ne lobivku a myriostigmu. Až po měsíci, když jsem šel kolem  a obě lobivie kvetly bílými dlouhány, uvěřil jsem, že je opravdová. A když v srpnovém horku vykvetla, zlomila mě a já se začal pídit kdo ji tam postavil. Jak okno bez záclony šedlo, jak  nikdo nikdy nevětral jak ani v noci, když jsem prošel ulicí nezasvítilo, začal jsem po ní bláznit. A měl jsem  vztek na toho, kdo jí nechal bez povšimnutí, beze střechy v mizerném ovzduší hluboké ulice. A když přišly podzimní mlhy, když z okapových rour i bez deště kapalo jako s porouchaných kohoutků, když lupení ze stromů přilnulo k chodníku stejně jako známky k obálce, lomcoval se mnou vztek na toho barbara. Pak přišel první ranní mrazík a já se štosem reklamních letáčků posbíraných v otevřených vchodech  nenápadně oťapával až někdo odemkne. Když jsem se dočkal, praštil jsem s tou hloupostí pod schránky a vyběhl do prvního před fládrované dveře oprýskané a rozpukané jako kůra nemocného smrku. I štítek na dveřích bezejmenný. Jen mosazná čtyřka byla nad štítkem.  To je teda nájemník. Vůbec se nedivím, že nechá tu krasotinku namrznout. No co, řeknu mu ať jí uklidí, nebo mi jí prodá. Zazvonil jsem. Nic. Ani bzučák ani gong. Zaklepal jsem.  Znovu klep, klep. Takhle to vždycky znělo v našem bytě když jsme malovali a všechno bylo vystěhované do jedné místnosti. Klep, klep. Slyšel jsem echo z holých stěn. „Ten byt je prázdný.“ Usoudil jsem a zalomcoval dveřmi. Jakou ty měly vůli. Možná kdybych se opřel, tak je do té nicoty hravě otevřu. Jediné vysvětlení, kaktusy zapomněl bývalý nájemník. Jak málo by stačilo. Vyrazit dveře, proběhnout prázdným bytem, otevřít okno, strčit jí do igelitky a pelášit ven. Teprve teď jsem si povšiml starobylosti chodby. Na stěnách váleček ratolestí, tlustá linka, zábradlí ještě jako kované a to masivní, dovnitř prolamované dubové madlo, to muselo leštit dětských zadků. U vchodu mě napadlo otevřít elektrickou rozvodnici. Vždy, ve starších barácích jsou elektroměry se jménem. Přiložil jsem na sebe dva patentní klíče a otevřel čtyřhran. Osm okýnek ve výšce očí a osm číselníků elektroměrů. Pod každým číslo bytu,  jméno nájemníka. Všechny, kromě čtyřky se pomalu otáčely. Mohla to být náhoda, ale jistý, že byt je prázdný, jsem vyšel do ulice.
 

     Horší a horší počasí a na příští týden předpovídané mrazy mě nedaly klidu. Svou sbírku jsem měl dávno v suchém sklepě. Myslel jsem jen na ní. Jak je jí v té chladné městské mlze, ztrácela i bílou barvu věčně provlhlá. Zašel jsem za šikovným kamarádem na radu. „Když budeš mít štěstí, tak se tě to povede.“ Vzdělán jeho radami a vybaven nářadím jsem se ve správný čas nechal dobrovolně zavřít na chodbě činžovního domu v Dominikánské ulici. Ten správný čas jsem odvodil z televizního programu. V neděli bude premiéra českého filmu a na Nově americký horor. Blbci se budou dívat u chipsů na Novu a chytří na ČT a já budu mít klid. V půli pořadů jsem potichu, tou starou chodbou bez oken, vystoupal ze sklepa do prvního a poslepu, podle instrukcí povolil šroubky na hliníkovém štítku s koulí. Srdce mi bušilo, ale zvuk televize za sousedních dveří mě uklidňoval. Štítek jsem odklonil a podstrčil vypilovaný klíč ze slabého plechu. Chvíli trvalo než jsem jej nasadil na čtyřhran pod štítkem. Potom jsem jím otočil a  dveře  se škrábáním kovotěsu otevřel. Dutý zvuk prázdné místnosti mě dodal odvahu. Opatrně jsem zavřel. Věděl jsem, že to správné okno je až ve druhé místnosti. Ale raději jsem se ujistil přistoupením k oknu, že římsa je prázdná. Oslnila mě venkovní lucerna a když jsem přecházel do vedlejšího pokoje zakopl jsem o hromadu hadrů. Zadupal jsem o dřevěnou podlahu při hledání rovnováhy. Otevřenými dveřmi  prošel do pokoje a proti oknu mě oslnila bílá stěna, na kterou přes okenní otvor dopadalo světlo lucerny, jako v kině, když osvítí promítačkou bílé plátno na jehož spodku byly obrysy ježatých lobívií a mezi nimi vytoužená myriostigma. Otočil jsem se k oknu a oslněný lucernou jsem chtěl otevřít. Ještě jsem se rozhlédl po místnosti a hrdlo se mi tak sevřelo, že jsem začal sípat jako astmatik. Vedle dveří  skříň a mezi ní a oknem postel s peřinou. Ustoupil jsem na levou stranu okna z dosahu světla ulice a pomalu, s přetěžkým dechem jsem se rozkoukal. Na té posteli ležela mumie. Byla to žena se šedivými vlasy  rozprostřenými na posteli, část visela dolů jako svatební závoj ušmudlané nevěsty. Tak scvrklé stvoření. Chtěl jsem vzít nohy na ramena. Ale zadýchaný  a osvícený lucernou jsem přece jen přistoupil blíže. Ještě hůře se mi dýchalo, když jsem v tom scvrklém obličeji s odhrnutým  svatebním závojem uviděl velké živé oči. Jako by se na mě dívalo vystrašené mládě lemura. A když se peřina pohnula a třesoucí kostnatá ruka mě podávala malou peněženku, šlo na mě zvracení. Nevím jak jsem mohl být tak přilepený k zemi, když mě velelo „zdrhej ty pitomče“. Chtěla se úsporami vykoupit chudinka. Něžně jsem se té mrazivé pěstičky s peněženkou dotkl a mírně tlačil zpět. Ona zajela pod peřinu jako cédéčko do přehrávače. Ty vystrašené lemuří oči se nepohnuly. Nevím, jestli to ode mne byla vyčůranost nebo nějaký neznámý cit, pozdravil jsem. „Já jsem paní ze sociálky, poslali mě k vám.“ Začala se jí klepat brada a pootevřela ústa prázdná jako sousední cimra a slabounkým hláskem z té bezzubé dutiny promluvila. „Ne…do eldéenky, ne. Tam…zůstal můj Jaroušek. Vnučka se o mě stará.“ Takovéhle vnučky bych se nechtěl dožít. Pomyslel jsem si. Hodně jsem zakřičel. „Zítra odpoledne k vám přijdu a něco vám přinesu!“ Pohladil jsem jí po propadlé, hrbolaté tváři a vyšel na chodbu. Tys tomu dal ty pitomečku. A myriostigma? Na tu jsem si vzpomněl až na ulici. Podíval jsem se do okna. „Do zítra ještě vydržíš ty čepice svatých mužů.“ I já blbeček, si připadal jako svatý muž.

     Usínal jsem a díval se do lemuřích očí. Vždyť jsem se vlastně vloupal do cizího bytu a vystrašil k smrti neduživou bábu. Sežrala tu mojí lež? Nezavolá policii? Neměl jsem já zavolat záchranku, nechat otevřený byt a zdrhnout? Skončila by v eldéence. Byl bych srab. Usínal jsem a můj spánek rušila jen tichá mumie s ušmudlaným svatebním závojem. Ráno jsem pracovním vytížením všechno hodil za hlavu a po práci šel rovnou na decinku Tramínu. U Uchavce mají tak výbornej. A když jsem nasával tu vůni růžiček, vrátila se mi na mysl včerejší zmrvená akce. A placatá myriostigma s druhou skleničkou rozhodla. Nakoupil jsem dětské výživy, rajčata trochu šunky. Vchod do domu byl otevřený pro řemeslníky. Vyběhl jsem do prvního a zabouchal až upadlo kus fládrování. Ani jsem nevydýchal a dveře se pomalu otevřely. A za nimi, za nimi nestála mumie, ale vážená paní mumie. Kdo si potrpí na názvosloví, mumie velkooká. Oči jako vyskládané z barevných těsnících ó kroužků do vodovodních kohoutků. A snad se pokusila o trochu líčení. Ale byla věchýtek. Všiml jsem si, že seděla na židličce u dveří. Bylo pět, já řekl odpoledne, jak dlouho asi měla na židličce pohotovost? Domácí kalhoty kolem hranatých boků, které měly tvar kartonu od laptopu. Ušmudlaný svatební závoj stočený do drdolu a bílá košilka zdůraznily ještě snědou kůži, ne jak se mi zdála včera mrtvolná při svitu bílé lucerny. Pozvala mě dál a já šel rovnou za myriostigmou. U okna jsem se otočil a za mnou nikdo. Šel jsem zpátky do prázdné cimry, kde se šoupavě, opírajíc o zeď snažila dohnat pracovníka „sociální péče.“ Usmála se. „Zítra přijde vnučka a trochu mě zase posilní“. Pochyboval jsem. Pomohl jsem jí usadit na postel a zeptal se na lžičku a talířek. Poslala mě do kuchyně. Musel jsem se smát tomu slovu kuchyně, co mělo z kuchyně jen stůl  dvě židle a nebýt dvoudílné skřínky se dřezem, nemělo by nic. Když jsem jí nakrmil, podíval jsem se z okna. „Paní, venku vám ty kaktusy pomrznou. Já vám je uklidím.“ Ty jsou vnučky. Víte, ona dříve pěstovala kaktusy. Teď se chytila drnkání a nemá na nic čas.“ Trochu přimhouřila oči. „Ale na mě si čas udělá. Ona je hodná.“ Když viděla jak si prohlížím myriostigmu, jak jí zbožně otáčím, rozkývala nohy visící s postele. „Vemte si jí, když se vám tak líbí, ona stejně bude už jenom drnkat.“ Když jsem odcházel, dala mi dvě stokoruny a soupis potravin. Doma jsem tu nádhernou astrofytku opatrně namydlil, vysprchoval a nechal sušit na radiátoru. Panečku ta prokoukla.

     Ještě pětkrát jsem té ženě posloužil taškou potravin a snad i vnučka chodila, protože se zakulatila a rozveselila. Jednou mi ukázala  fotografii té „hodné vnučky“. Líbila se mi. Měla stejné oči, jako z barevných kroužků vykládané. Jenomže vsazené do mladého, rošťáckého obličeje. Začala mě zajímat a vyzvídal jsem. Jmenovala se Amélie a musel jsem jí dlouho hledat. Až v jednom podzemí, v rockovém klubu jsem „hodnou vnučku“ objevil. Nahuleno, jako ve staré kotelně. Sklepní vlhko předválečného domu, jsem cítil již na schodech. Drnkala, jak říkala babička, na kytaru a nalepená na mikrofon, naprosto živelně zpívala nádherným hlasem. Ostatní muzikanti tak o dvacet let starší, to byli staří kozlové. Ale hráli s velkou chutí i když vyzdobeni pivním bříškem vypadali spíše jako  nemotorní méďové. Amélie byla v té špeluni jako doma. O pauze poletovala s pivem a  klábosila. Při třetí návštěvě jsem jí měl prokouknutou. Milovala starou hudbu a neukázněné prostředí a hlavně, hlavně pivo. Amélie chlastala jako duha! Vždy jí někdo opilou doprovodil domů. Až jednou přišla řada na mě. Moc jsem se o to snažil. Moc jsem jí chválil. Byla nádherná noc a my jsme prochozením se až k ránu bezbolestně střízlivěli. A já jsem poznal i druhou část Amélie. Byla citlivá i něžná, jako její nádherný hlas. Jen neměla ráda tuhle manažersko popíkovskou dobu. „Zlatá začouzená špeluňka tam ve sklepě.“ Řekla s přesvědčením, když jsme procházeli kolem kruhových samootevíracích dveří City Bank. „Hele, víš kdo je to?“ Ukázala v další ulici na chlapa u popelnic. „No, popelář. Chodí do klubu?“ „Jak to popelář. To je manažér privátních výsypek ty moulo.“ Když mě řekla, že bude slavit dvacáté třetí narozeniny, uprosil jsem jí abychom slavili jen spolu. Koupil jsem dva stejné pivní džbány a šel na rande. A to se jí moc líbilo. Načepovali jsme U Bradů, seběhli k řece a přebrodili na malý ostrůvek. Tam jsem vytáhl z ruksaku jedno gymno gibbosum a dal jí je jako dárek. „Jak to víš, že se mi líbí kaktusy?“ „Vidím tě to na očích.“ Hladila prsty epidermis. „Ty hrboly jsou úžasný.“ Byla na měkko a vyprávěla, jak prodala co se jen dalo včetně kaktusů, aby měla na hudební aparáty. Jak trápila nemocnou babičku hladovkou, jak jí sehnala menší byt. Jak je tam chudák ještě bez elektriky.

Před jednou schůzkou, jsem po dlouhé době babičku navštívil. Byla čiperná a upovídaná. Chválila Amélii, jak  pravidelně dochází. Najednou Amélie odemkla a zakřičela. „Babí proviant! Dnes musím letět!“ Proběhla prázdnou místností a ve futrech se zarazila. „Co tady děláš?“ „To je pán od pečovatelský Amélko.“ Řekla s úsměvem babička. Odhalila naplno barevné kroužky v očích. „Tys to na mě zahrál ty mizero zkaženej!“ Praštila s nákupem a vyběhla na chodbu. Pelášil jsem za ní. „Stůj Amélie. Je to jinak. Chytil jsem jí na podestě a mačkal zády k sobě. Kroutila se jako ještěrka. „Já tě miluju se vším, i s tvým chlastáním.“ Našponovala se. „Co já z tebe budu mít? Na nic nehraješ, nezpíváš, pivo mě bereš vod huby a lžeš.“ Ale mám pěknou sbírku kaktusů a stará hrbolatá gymna. Bereš?...Bereš?!“ Mlčela. Cítil jsem jak pomalu povoluje svaly a uvolnil jsem sevření. Otočila se. „Kaktusáři jsou mizerové.“ A její vyznání stvrdila předlouhým políbením. Na druhý den chtěla vidět sbírku. Když přišla k bílé myriostigmě, zeptala se. „Odkud máš tuhle?“ Neměl jsem zábrany a všechno jí pověděl. „Tak ty jsi navíc takovej zlodějíček?“ „Byl jsem. A odkud jí máš ty?“ Nechtělo se jí do odpovědi, chodila v uličce skleníku a culila se jako uličnice.  Najednou vyštěkla. „Tu pro mě ukrad Bárbín, náš basák. Chtěla jsem jí.“ „A kde se takové dají krást?“ Otočila se ke mně zády. „Ve městě na výstavě kaktusů. Byli jsme opilí.“ Pro boha. To přece není možné. Vzpomněl jsem si jak byl loni velký incident, jak pan Hruška, náš vrchní astrofytář, dělal sprasky za ztracenou myriostigmu. Polilo mě horko. Ještě, že nikdo z našeho klubu nepřišel na návštěvu. Hanbou bych se propadl. Podíval jsem se na ní. „Jsi zlodějka Amélie, tu vrátíš. Za týden je výstava, máš možnost.“ „Ale nejdřív  ty jí vrátíš na okno babičce.“ Dupla si umíněně. A tak se  stalo. Pan Hruška začal věřit na zázraky, když jí při každodenní kontrole objevil na kraji své expozice. Uběhl celý rok, než Amélie pochopila, že pivo není chleba a když to pochopila, zdravě porodila.

                                                                   Zpět